DĚTSKÁ PSYCHIATRIE

Málokdo si uvědomuje výrazný rozdíl od medicíny dospělých, tedy i psychiatrie pro dospělé, který jsem si sám uvědomil až po letech práce v tomto oboru. Při každém vyšetření do naší ordinace vstupuje celkem 7 lidí. První je dítě. S dítětem vstupují, bez ohledu na osobní přítomnost, vždy oba rodiče. Ale také vstupují do ambulance i rodiče rodičů – další 4 lidé. Jsou to vlivy kromě běžných „lékařských“ dědičných nemocí a poruch (včetně psychiatrických), také přenosy povah od některého z rodičů. K tomu vstupují do ordinace nelékařské vlivy, jako rodinná historie, výchovné způsoby každého rodiče ze svých původních rodin (jak byli vychováváni rodiče). Tyto vlivy určují schopnosti, vlastnosti a dovednosti obou rodičů. Proto vždy spolupracujeme s klinickými psychology a pomocnými profesemi, jako například sociálními službami. Specifikum našeho oboru je, že máme vysoké procento pacientů ze slabších sociálních skupin.

Velice zjednodušeně řečeno



Terapie v dětské a dorostové psychiatrii, to nejsou jenom léky, jak nás neustále napadají různá antipsychiatrická hnutí, některé neziskovky nebo někteří rodiče. Léky dětem předepisujeme pouze v případech, když je to indikované a nevyhnutné. Předepisování farmak, bez indikace k nemoci, je nejenom neetické, ale také trestným činem. Bohužel, velmi často se k nám dostávají děti s psychickými poruchami ve stavech, kdy to už bez léků prostě nejde. Léky předepisuji vždy po vysvětlení, se souhlasem rodičů, nad 15 let i se souhlasem pacienta. Nikdy nikomu léky nevnucuji, nikdy nepřesvědčuji. Vycházím z toho, že rodiče přišli s dítětem k lékaři, dětskému psychiatrovi, v situaci, kdy už vše, co mohli a zkusili, selhalo. Tedy rodiče už ví, že se dá předpokládat nasazení medikace.

Velikým nemedicínským negativem našeho oboru je, že jsme často nechtěně účastníky rodičovských sporů. Často musíme odolávat i společenským a sociálním tlakům.

To vše dohromady, je dle mého moment, proč se rodiče u nás v ordinaci rozzlobí, urazí, mění pedopsychiatra nebo dokonce odmítnou terapii svého dítěte. Bohužel, často se děje, že svůj vztek na pedopsychiatra, který jim nevyhověl, ventilují jak je už „zvykem“, na sociálních sítích. Dětský psychiatr je v těchto případech svázán nejenom etikou, ale také zákony. Znám kolegy, kteří museli čelit křivému obvinění rodičů u soudu. Bohužel, i to je úděl našeho oboru. Výsledkem těchto tlaků, je nedostatek dětských a dorostových psychiatrů, a to nejenom u nás. Pro mladého lékaře je na začátku kariéry přehršel atraktivnějších a oceňovaných lékařských oborů, než dětská a dorostová psychiatrie.