MUDr. JAROSLAV MATÝS
pro média

12. 10. 2023

​

Dokument "Co je ti? Nic!"​

​

https://www.ceskatelevize.cz/porady/15422105201-co-je-ti-nic/

​

S velkým očekáváním jsem zhlédnul dokument na ČT 2 "Co je ti? Nic!", o stavu dětské psychiatrie. Konečně reálný obraz příkladů efektivní léčby duševních poruch u dětí a dorostu. Konečně dokument, který snad pomůže změnit pohled na dětskou psychiatrii. Konečně odvážní tvůrci, kteří ukazují, že pedopsychiatři nemocné děti neintoxikují, nedopují drogami, necpeme do nich léky, netlumíme je, neděláme z nich „feťáky“ na prášcích, nezavíráme je do klecí a nedržíme je v drápech. To vše o pedopsychiatrii a pedopsychiatrech dlouhé roky šíří, v mediálním prostoru, formální i neformální antipsychiatricky orientované, nekvalifikované „ziskové“ neziskovky. Právě tyto „ziskové“ neziskovky a jejích představitelé, se mnoho let živí právě na neléčených dětských pacientech a na jejich rodinách. Infiltrovaly také naše školství a dnes svým sociálním podnikáním plně ovládly trh se sociálními službami.   

 

V první řadě, nahlas a veřejně, děkuji paní Vendule Pizingerové a jejímu fondu Kapka naděje, že něco takového natočili. Konečně dostal někdo odvahu upozornit na naprosto zdevastovaný stav oboru dětské psychiatrie v České republice. Je pro mě zarážející, že tuto aktivitu vytvářejí lidé, kteří vlastně s naším oborem nemají nic společného. Přesto ale i laici už dnes pochopili, v jak váženém stavu dětská psychiatrie je. Ale ti skutečně odpovědní za dnešní stav léta mlčí, mlží a skrývají se. Absolutně nezvládají jednání s politiky, lobbisty a zájmovými skupinami a bojí se vystupovat v médiích, hlavně „aby na nás nikdo neútočil“.

V době, kdy jsem byl předsedou Asociace dětské a dorostové psychiatrie, počet dětských psychiatrů rostl a zájem o obor byl mezi studenty medicíny vysoký. Sám jsem v atestačních komisích seděl a mnoho nových a mladých dětských psychiatrů jsem osobně měl tu čest odatestovat. Současně jsem velmi nahlas upozorňoval na skryté a pak už naprosto neskrývané tlaky a pokusy nelékařských zájmových skupin, parazitických nelékařských spolků a antipsychiatrických uskupení a na ně samozřejmě napojených vysokých úředníků, vysát z chystané reformy dětské psychiatrie peníze. Snažili se skutečně profesionálně, s mediálními matadory, spřátelenými novináři a spojenci, mě osobně a obor dětské psychiatrie veřejně dehonestovali, uráželi a ponižovali. Dle nich jsem byl já ten neodborník a já byl ten, kdo brání reformě péče o dětské psychiatrické pacienty. Přestože iniciátorem reformy v jejím počátku jsem byl právě já, tak proč bych tomu sám bránil. Tak jsem před 5 lety sám a dobrovolně opustil všechny bezplatné funkce a pozice a se zájmem čekal, co nám tedy ti „odborníci“ a noví představitelé dětské a dorostové psychiatrie předvedou.

 

Celý dokument popisuje naprosto zdevastovaný obor, který by právě naopak dnes měl být jedním z nejdůležitějších. Dnes je nad slunce jasné že se na generaci naších dětí a vnuků se valí ze všech stran různá nebezpečí, poškozující duševní zdraví více, než kdykoliv jindy. Také rodiče si s tímto trendem neumí příliš dobře poradit a i oni potřebují pomoc. A nemám zrovna klidné spaní, když si představím, že mnoho z dnešních dětí, by měly za 15-20 let umět vytvářet hmatatelné hodnoty společnosti a měly by se postarat o své rodiče - důchodce.

 

Bohužel ale, musím konstatovat jeden zásadní fakt. V tomto prvním a přelomovém dokumentu nebyla ani jediná zmínka o tristní situaci v běžné ordinaci dětského psychiatra. Tady denně řešíme dilema a jsme trvale na hraně zákona. Které dítě je v tak těžkém stavu, a co je už tak akutní, že dítě vezmeme do péče okamžitě!? My, ambulanti, jsme v tom absolutně sami. Pod tlakem rodičů, škol, OSPODu, policie, soudů, ale taky kolegů pediatrů, dětských neurologů.  Naštěstí, na základě osobních vztahů máme pochopení u primářů dětských oddělení spádových psychiatrických nemocnic, když je požádáme o pomoc a hospitalizaci pacient na přeplněné oddělení.

 

Ano, je krásné vidět nová oddělení, jako například ve FN Ostrava. Realitou ale taky je, že v této nemocnici několik let nepřijímají nové pacienty do ambulantní péče dětské psychiatrie. Jsem rád, že dojde i na rekonstrukci ve FN Motol, a to právě díky Kapce naděje, což je současně obrovská ostuda pro stát, že to nechal dojít tak daleko, kdy podmínky našeho špičkového pracoviště, jsou i pro děti nedůstojné. Projekty téměř utopických Center duševního zdraví pro děti nebo mediálně honosné Multidisciplinární týmy? K tomu prosby alespoň o to, aby lůžka zůstala v objemu, na kterém jsou, aby se aspoň teda nerušila? Honosné sdělení o vybudování lůžkové části dětské psychiatrie ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze? Všechno toto je naprosto k ničemu. Už dnes prostě nejsou lidi – konkrétně ti klíčoví - dětští a dorostoví psychiatři, nejsou dětské psychiatrické sestry. Nemluvě o tom, že se deficit lékařů v nejbližších letech ještě výrazně prohloubí. Jaká je totiž realita? Studium lékařské fakulty 6 let, studium oboru dětské psychiatrie na IPVZ dalších 5 let. Jinak řečeno, než do terénu, do ambulance, do nemocnice, do utopického CDZ, dostanete dětského psychiatra, trvá to minimálně 11 let. A to nemluvím o potřebě nových dětských klinických psychologů. Není ale náhoda, že do „center“ a „multioborových týmů“ je přehršel aktivistických zájemců a budovatelů Potěmkinovských projektů, z řad nezdravotnických profesí. To je jako budovat reformu důchodového systému bez ekonomů, ale pro puberťáky.

​

Reformu dětské a dorostové psychiatrie, jsem před lety s nadšením osobně prosadil a angažoval se na ministerstvu zdravotnictví s představou, že se prioritně vybuduje základní zdravotnická kapacita a síť dětských a dorostových psychiatrů a dětských klinických psychologů. Až pak se budou rozvíjet následné návazné služby. Dnes je jasné a dokument to ukázal v plné nahotě, že dětská a dorostová psychiatrie je naprosto zdevastovaná, že je zborcená síť primární pedopsychiatrické péče. Finance jsou dávno rozebrané mimo rezort ministerstva zdravotnictví, mimo dětské psychiatry. Neexistuje naprosto žádný program, který by zvýšil atraktivitu oboru už v průběhu studia medicíny. Neexistuje žádný plán na zatraktivnění oboru pro lékaře, aby měli zájem v tomto oboru pracovat. Představitelé psychiatrické společnosti a vedení dětské psychiatrie naprosto nezvládli svoji úlohu. Nechali se zatlačit zájmovými skupinami a politikařením do role přisluhovačů a pouhých přísedících u stolu, kde se rozhodovalo budoucnosti oboru. A dnes někteří zodpovědní představitelé Asociace dětské psychiatrie a Sekce dětské psychiatrie vystoupí v dokumentu jako ti, kterým je ubližováno. Očividně stále nepochopili, že vyjednávání podmínek a jednání s politiky, se zdravotními pojišťovnami, se „ziskovými“ zájmovými neziskovkami, není psychoterapeutický pohovor. Nepochopili, že je to v první řade litý boj o finance, o respekt k odbornosti, o důstojnost našeho oboru a o boj za naše dětské pacienty a jejich rodiče

.

A to je obraz toho, proč jsou náš obor a naši pacienti na tom tak, jak dnes jsou…

​

Na závěr děkuji všem skutečným kvalitním neziskovkám a jejích odborně vzdělaným zaměstnancům za kvalitní práci s našimi pacienty a za korektní spolupráci s námi, dětskými psychiatry. Mám jich ve svém okolí dost a znám jich dost z celé ČR. Tady naštěstí nepotřebujeme prázdné politické projekty typu „multi…“ „centra…“ a podobné utopie. Bohužel, právě tyto kvalitní organizace není moc slyšet. Bojí se mluvit nahlas, aby dostaly alespoň nějaké dotace na svůj skutečně neziskový provoz. U moci jsou stále antipsychiatrická, lékařsky neodborná hnutí. Doplácejí na to dětští psychiatři a jejich dětští pacienti.