Poslední kapkou byl onen inkriminovaný rozhovor o Gretě Thunberg, kdy jsem byl soukromě oslovený novinářkou jako lékař, odborník na dětské duševní poruchy. Stále chci věřit, že původní záměr nebyl zamýšlený tak, jak byl nakonec parazitickými zájmovými neziskovkami a na ně navázanými novináři, interpretován. Bohužel, paní novinářka porušila jeden ze základních kodexů novinařiny, kterým je autorizace článku. Mojí naivitou jsem automaticky spoléhal na to, na co jsem byl u všech novinářů zvyklý, a to, že když poskytnu otevřený rozhovor na vysoce odborné téma, dostanu jej k autorizaci. Zdůrazňuji, byl to osobní rozhovor, ne oficiální rozhovor pro článek. Nicméně, následně autorizovaný článek, v jiném médiu, se obsahově = faktograficky, v ničem neliší.

​​

Marně jsem po zveřejnění rozhovoru vysvětloval fakt, že pro tento rozhovor jsem nebyl oslovený, jako zástupce (předseda) Asociace dětské a dorostové psychiatrie. Marně jsem vysvětloval, že rozhovor nebyl mnou autorizovaný a proto nemohu nést odpovědnost za lidovou tvořivost paní novinářky.

​

Říkáte si, jestli bych hovořil, jako zástupce ADDP nebo člen dalších odborných orgánů, jinak. Jinak rozhodně ne, protože diagnóza a její příznaky (v tomto případě autismus), jsou přesně popsané. Ale jistě bych kolegy požádal o souhlas s vystoupením, případně bych požádal o jejich doplnění. Já jsem ale hovořil sám za sebe, v duchu, v jakém se mnou byl rozhovor po telefonu vedený, tedy ne jako zástupce asociace nebo odborné společnosti, ale jako soukromá osoba, lékař. Očekával jsem zcela běžnou praxi a dodržení novinářského kodexu, že dostanu rozhovor k autorizaci. Proč? Protože medicína, protože psychiatrie, protože dětská psychiatrie, je tak specifický obor, kdy opravdu musíme, my lékaři, volit velmi pečlivě téměř každé slovo, které říkáme směrem k laické veřejnosti. Musíme velmi pečlivě volit slovní obraty a způsob, jakým popisujeme diagnózy, právě proto, aby to laická veřejnost chápala, jako medicínský fakt a ne jako dehonestaci našich pacientů. A právě v oboru psychiatrie je toto velmi obtížné, ale o to více nutné.

​

Vlna nenávisti a doslova extrémního slovního hrubiánství a výhružek, ze strany zájmových struktur, mě nepřekvapila. Byl jsem na ně zvyklý a téměř okamžitě, když se ke mě dostalo, že vyšel tento rozhovor, jsem toto od těchto lidí čekal. Co mě ale překvapilo, bylo ticho ze strany samotných kolegů. Tedy ticho ve veřejném prostoru. Zpráv a emailů s podporou a s tím, že mám pravdu, že jsem nic špatného neudělal, byla hromada. Ale nikdo nevystoupil veřejně. Celá psychiatrická společnost veřejně mlčela a nechala na mě útočit lidi s pochybnou minulostí, s pochybnými zájmovými aktivitami, s pochybným vzděláním. To pro mě bylo poslední kapkou, kdy jsem se já sám rozhodl, že okamžitě končím ve všech funkcích. Nebyl jsem nikým odvolán. Nebyl jsem pod žádným tlakem, ať už mé domovské ADDP, nebo kolegů z psychiatrické společnosti, ani ze strany Ministerstva zdravotnictví. Nebyl jsem nikým přinucený. Naopak přímo ministr zdravotnictví vyzval psychiatrickou společnost, že pokud by chtěli abych se do funkcí vrátil, mají jeho podporu, ale musí to udělat dle platných procesních postupů. A vzhledem k tomu, že co je mně známo, ani na toto nikdo panu ministrovi nezareagoval, mohu dneska klidným svědomím říct, že za aktuální stav psychiatrie a konkrétně dětské psychiatrie, kdy jsou rodiče naprosto zoufalí, že se jim nedostává dostatečné pomoci, jsou přímo odpovědní představitelé, kteří už v roce 2019 z nějakých záhadných důvodů možná sami nechtěli, abych se vrátil.

​

• 26. 9. 2019 (čtvrtek večer) vyšel neautorizovaný rozhovor
  https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/sef-detskych-psychiatru-greta-proziva-strach-a-uzkost-svet-je-pro-ni-cernobily
   

•  1. 10. 2019 ráno (úterý) jsem rozeslal abdikace (Předseda ADDP, Psychiatrická Sekce, Pracovní skupina MZ)
   

• 3. 10. 2019 jsem k tomuto poskytnul jediný autorizovaný rozhovor
  https://zpravy.aktualne.cz/domaci/matys-otevrel-jsem-toxicke-tema-neni-nahoda-do-jakych-rodin/r~da77744ee53811e9ac60ac1f6b220ee8/

​

A až teprve po tom, co se rozšířila informace o mé abdikaci z funkcí, začal tento rozhovor rezonovat. Okruh novinářů napojený na zájmové organizace a začal šířit zcela smyšlený narativ, že na základě tlaku neziskovek, čímž vlastně přiznali, že jsou na tyto neziskovky navázaní, protože nikdy žádný tlak neexistoval, jsem byl odvolán nebo že jsem byl nucený odstoupit. To všechno proběhlo v době, kdy už jsem byl dávno z funkcí pryč. Ale z jakého důvodu by za normálních okolností měly vytvářet tlak neziskové organizace ze sociálních služeb na předsedu dětských psychiatrů, aby odstoupil. Už toto chování dokazuje prorůstání organizované skupiny lidí a organizací v sociální sféře do systému zdravotnictví a zdravotní péče.

​

Přetekl ten pomyslný pohár, kdy jsem roky bojoval za odbornost, za kvalitu péče pro děti, měřenou ne penězi z grantů, dotací a sociálního systému, ale měřenou vzděláním, odborností a kvalitou péče. Roky jsem byl svědkem, kdy od chvíle, kdy se nám podařilo zařadit dětskou psychiatrii, jako samostatný obor pro reformu, se na nás přisály struktury napojené na sociální systém a politiky, které velmi rychle dokázaly identifikovat prostor pro další tunelování státních a evropských peněz. Už tehdy, a to si lze také bez problémů dohledat, jsem v mnoha rozhovorech varoval před snahami zcela demontovat dětskou psychiatrii a to paradoxně z peněz určených k její reformě. Upozorňoval jsem na zcela otevřené snahy zájmových organizací, ziskových a politických neziskovek, vytvořit z lékařského oboru dětské psychiatrie obor nepotřebný. Obor, který dětem škodí, kdy nás obviňovali zcela lživými tvrzeními, že "dopujeme" děti léky. Dokonce veřejně tvrdili, že náš obor nahradí sociálními službami. Covid a další vývoj prokázal lživost těchto tvrzení. Dětskou psychiatrii, stejně jako jakýkoliv jiný lékařský obor, nelze nahradit sociálními službami.

​

Dnešní dětská psychiatrie je z medicínského hlediska naprosto zdevastovaná. Čas prokázal, že jsem měl pravdu s tvrzením, že je to skutečně chystaná demontáž a ne reforma. Miliardy se vytratily do neziskového sektoru sociálních služeb, ze kterého už se nikdy nedostanou zpět. Mladí lékaři v oboru chybí, protože není zajištěná dostatečná atraktivita už během studia na medicíně. A taky, kdo by si nechal neustále plivat do obličeje od kdejaké domácí rádoby terapeutické skupinky certifikantů z online kurzů. Dětských psychiatrů je nedostatek v terénu, kde chybí jejich dostupnost pro rodiny v místě bydliště, za to se předhání jeden politik vedle druhého, kolik nových center otevřeli nebo budou otevírat v Praze. Jen tam nemá a nebude mít kdo pracovat, protože chybí dětští psychiatři i dětské psychiatrické sestry. Ale možná pár kolegů z jiných regionů a zařízení ještě přetáhnou na štědré pobídky do Prahy. Což zákonitě povede k ještě větší nedostupnosti dětské psychiatrické péče v regionech ČR.

​

Nemusí být ale všemu konec. Zásadní podmínkou je, že přestane mlčet Psychiatrická společnost. Přestanou mlčet představitelé Asociace dětské a dorostové psychiatrie, ve veřejném prostoru a začnou nekompromisně hájit a prosazovat náš obor, ve prospěch našich dětských pacientů. Musí se přestat bát mediálního tlaku a možného lynče zájmových struktur a organizací. Dnes už totiž všichni ví, že dětská psychiatrie se nedá nahradit sociálními službami. Všichni ví, jak jsme důležitým oborem pro duševní zdraví národa do budoucna. Dá se pracovat na nápravě. Dnes přesně víme, kde se staly chyby, ze kterých se můžeme poučit. K zásadnímu zlomu došlo, když odbornost ustoupila politikaření, soukromým ekonomickým zájmům a prachsprosté hlouposti a nevzdělanosti. Než se to stane budeme všichni (i my, řadoví dětští psychiatři v ambulancích) jen přihlížet tomu, jak se někde nahoře mlčky kroutí pár lidí, kteří už reálně možná ani nemají zájem něco dělat, natož začít to dělat znova a lépe. A politici? I kdyby chtěli, tak bez nás, odborníků lékařů, nemůžou udělat už vůbec nic, protože jim právě chybí onen odborný medicínský pilíř.