OBSEDANTNĚ KOMPULZIVNÍ PORUCHA U DĚTÍ

Duševní porucha, která se vyskytuje u dospělých, ale i u dětí. Patří do spektra úzkostných poruch, jako například fobie – strachy z něčeho specifického (tma, špína, nemoci, výšky, voda, pavouci apod.) nebo nadměrná úzkostná porucha (trvalý pocit strachu, epizody panických atak apod.). Společným nositelem těchto poruch jsou úzkost, strach a anxieta. Úzkostná povaha dítěte nebo sklony k nadměrné úzkosti, jsou pozorovatelné od ranného dětského a předškolního věku.

​

OCD se nejčastěji začne projevovat mezi 8 a 12 rokem života. Má dlouhodobý průběh, někdy i celoživotní. Dnes je již známo a moje klinická zkušenost mi „velí“ toto nahlas sdělit, že OCD je porucha s vysokou mírou dědičnosti. Dá se téměř s jistotou tvrdit, že když přijde do mé ordinace dítě s OCD, lze se téměř vždy dopátrat, že stejnou poruchu má jeden z rodičů nebo někdo z prarodičů. Jenom to nikdo „neřešil“ a neléčil.  Prostě si na to zvykli, ale trápí se s tím celoživotně. Až u svých dětí v mé ordinaci pochopí, že se tato porucha dá léčit.

​​

Významným specifikem jsou, u dětí s obsedantně kompulzivní poruchou, časté výrazné, až extrémní, poruchy chování. Mám na mysli vztek, fyzická i slovní agrese, sobecké jednání, nerespektování autorit, pravidel, odmítání učení a plnění povinností. Proto je OCD často „vedlejším“ produktem diferenciálních poruch chování.

​

​OCD je charakterizována přítomností patologických obsedantních myšlenek (nutkavých myšlenek) následovanými kompulzivním chováním (nutkavým opakovaným chováním). Je to výsledek nesprávného fungování mozku. V žádném případě se nejedná o vědomé chování, rozmary nebo nevychovanost. Moderní zobrazovací metody nám potvrzují specifické nepřirozené nálezy ve funkci mozku. Na rozdíl od dospělých, dítě si tuto poruchu neuvědomuje. Nechápe, co se děje, protože nemá životní zkušenosti, že tyto obavné myšlenky nemají reálné opodstatnění. Neodmítá je, ale ztotožňuje se s nimi. O to těžší je léčba obsedantně kompulsivní poruchy u dětí.